Databáze pro zdraví

Východní filosofie nás učí, že všemu dění vládne zákon karmické odezvy, který určuje i osud lidí. Ten není ve své podstatě nic jiného než z fyziky známy zákon akce a reakce, západní filosofie tomu říkají příčinnost neboli zákon příčiny a následku. Zákon karmické odezvy, stručně řečeno karma, je obecným vztažením výše uvedené zákonisti na veškerou činnost člověka. Platí jak v jeho zevních skutcích tak i v jeho myšlení. Myšlenka, cit či představa jsou stejně platným a působivým činem jako skutek zevní a jsou zevním skutkům nadřazeny.

Zákon karmické odezvy nám říká, že každý skutek, ať zevní či duševní, je příčinou, která má nutně následek, který se vrátí zpět k tomu, kdo jej vykonal. Tak se nám za dobro vrací dobro a zlo za zlo. Takto si my sami nesutále vytváříme svůj příští osud, ale současně i neustále sklízíme výsledky svým minulých činů. Náš současný osud je výsledkem našich minulých skutků, ale budoucí osud je plně v našich rukách, protože jej vytváříme právě teď svými činy. Věřit v karmu proto není fatalismus, jak se někdy z nepochopení tvrdí, ale právě naopak: je přesvědčením, které vkládá náš osud plně do našich rukou a činí z něj odpovědné výhradně nás samé. Karma nás také netrestá, jak se někdy nesprávně tvrdí. Pouze nám vrací opět zlo, ale i dobro, které jsme dříve vykonali a nic víc.

Dálkový kurz výkladu tarotových karet pro začátečníky od autora knihy Tarot pro samouky

ZOBRAZIT

Z činů a osudů lidí je zřejmé, že se v jednom životě jejich skutky plně neprojeví a ani nemohou projevit, jsou-li například učiněny těsně před smrtí. Proto se rodíme znovu, aby se jejich následky mohly naplnit.

Oficiální židovství ani současné křesťanství zákon karmy a znovuzrození neuznávají. Některé proudy židovství je však uznávaly a uznávají dodnes a totéž platilo i v křesťanství až do 5.století.

Bible, Starý i Nový zákon však pojednávají jak o karmě, tak i o znovuzrození. Používají však samozřejmě svůj slovník a často mluví skrytě, aby rozuměl, jak se vícekrát opakuje, pouze ten "kdo má uši ke slyšení". Mojžíš nás učil zákon karmické odplaty naprosto zjevně: jeho "zub za zub, krev za krev a život za život", je jasným vyjádřením toho, co nám naše špatné skutky přinesou. Bible i sám Ježíš nás opakovaně učí, co nás za naše špatné skutky čeká. Výroky: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, kdo mečem zachází i mečem schází", nejsou pouze moralizováním, ale jasným vyjádřením zákona příčiny a následku. Co může být jasnějšího, než Ježíšovo důrazné varování: "Neodejdeš odsud (z tohoto světa, z koloběhu znovuzrození), dokus nezaplatíš do posledního haléře!" Odpuštění hříchů, o kterém, o kterém Ježíš i apoštolové tolik mluví není nic jiného než odpuštění naší karmy, když v sobě obnovíme svůj původní stav před pádem z Boha. Milovat podle Ježíše sebe stejně jako druhé je opět vyjádřením platnosti tohoto zákona, v tomto případě jeho kladné stránky. Kdo činí dobro druhým, činí jej sám sobě. Kdo miluje, tomu se vrací láska.

Odmítnutím učení o karmě a převtělování ztratilo křesťanství, jak jeho představitelé sami přiznávají, možnost vysvětlit zlo ve světě, kterého jsme svědky a které zakoušíme všude a stále kolem nás.

Rozumný člověk se právem ptá, proč dobrotivý a současně všemocný Bůh trpí ve světě zlo páchané na nevinných. Odpověď: "Je to vůle boží", rozhodně nemůže vzbudit lásku a důvěru v Boha, který jednomu podle své vůle přidělí zdraví, moc a bohatství a druhému nemoce utrpení a chudobu. Kde je pak jeho láska a spravedlnost? V čem pak máme takovému Bohu věřit, důvěřovat, a jak na něho můžeme spoléhat? Takový postoj v nás pěstuje obraz Boha, který je despotickým vládcem a nikoliv dobrotivým otcem nás všech. Takového vládce nelze ovšem milovat, ale můžeme se jej pouze bát a strachovat. Takový Bůh nás nepřitahuje a nevyvolává v nás lásku a potřebu jeho poznání a spojení s ním. Takového Boha lze jenom chlácholit otrockou podřízeností. Ani lidský nedokonalý otec by nečinně nepřihlížel, kdyby jeho dětem bylo ubližováno. Dokonalý a všemohoucí Bůh, který je sama Láska se však podle křesťanů takto chová.

Pravdou je, že nespravedlnost neexistuje. Každý sklízí přesně to, co někdy, často již v předchozích životech učinil nebo i neučinil. Vůlí boží není, abychom trpěli, ale naše svoboda rozhodování, ovšem s tím, že vždy sklidíme jeho následky. Naše svoboda není přirozeně zdaleka neomezená. Kdo například myslí a cítí ve zlu, nutně vytváří i zlé následky i když zevně je nečinný, které ho postihnou. V tom svobodu již nemáme, ale pouze tvrdý zákon: zlo za zlo.

Pokud tuto pravdu neobjevíme a nevydáme se cestou k Bohu, nemáme naději na nic lepšího než se znovu vracet na tento nebožský svět, který je ovšem náš, neboť je v bibli psáno: "Skrze tebe je prokleta tato zem". Ztratíme-li vědomí Boha a spojení s ním, ztrácíme nutně i království nebeské z žijeme ve světě bez Boha. Jaký je? Stačí se jen pozorně rozhlédnout kolem sebe, abychom to poznali, Vykoupení, milost, spása, kralovství nebeské není nikde jinde než z Boha a v Bohu.

Z knihy O bibli a jejím účení 6.díl, autor Jiří Vacek