Databáze pro zdraví

Ještě nedávno by například v japonském klášteru bylo nepředstavitelné, aby adept zenového buddhismu (nebo jiné formy praktické duchovnosti) dostával nějaké slovní instrukce. Zenoví mistři všech dob všemožně, občas i slovy, svým žákům (a budoucím generacím) naznačovali, že slovo je past a mluvit či psát o (nesdělitelných) duchovních zážitcích nebo zkušenostech je nesmysl. Čtením o koláči se nenajíš, zní základní poučka. Přesto ale v západním světě (a dnes už i v zenových a buddhistických centrech) roste nutnost a výhoda nějakých slovních instrukcí: bez instrukce ani svetr nevyperete, ani mobil nezprovozníte, ani hrníčkový koláč neupečete.

Ukazuje se, že pro západní mozek, který neustále pochybuje (jak o sobě, tak o autoritě svého šéfa nebo učitele), je výhodné a nutné, když vlk levé hemisféry dostane „nažrat“ (aby člověk zůstal ve své integritě těla a mysli celý, pochybnosti a negativní emoce nerušily jemnou očistnou práci zenové a jiné meditace) a koza cíle, tedy propojení hemisfér a pochopení iluze „já“, zůstane celá.

Zasvěcení do Reiky a Shambally na dálku

ZOBRAZIT

Způsob servírování jídel, mytí podlahy, zametání zahradní cestičky, způsob poklon, zvukové a snadno rozlišitelné signály té či oné části dne, činnosti či meditace, to vše umožňuje (jak jsem zjistil tehdy sám na sobě, a později i teoreticky) vypnout nadužívanou levou racionální a verbální mozkovou hemisféru (zvláště nás mužů), a otevřít se jinému, dnes bychom řekli holističtějšímu způsobu vnímání (i svého vnímání).

Pomohu si metaforou receptů na nějaký ten koláč. Zatímco Tibeťanka od mala vídala svou matku či babičku, jak bravurně a od oka mísí mouku a další suroviny, a vykouzlí z toho chutný koláč, Češka by byla (už od doby Rettigové) bez receptů nervózní a určitě by pak koláč zkazila nebo alespoň spálila. Potřebuje podrobný recept, přesné poměry a váhy surovin a přesný popis jednotlivých činností při přípravě těsta a pečení koláče.

Právě tak se adept duchovní nauky v zemích, kde to je dávnou tradicí, nepotřebuje ptát, co a proč, ale prostě s maximální důvěrou napodobuje zkušenějšího, nebo mistra, ale Čech nebo Američan potřebují nejen návod, ale i podrobný popis a sáhodlouhé vysvětlivky. A jejich nejistota (a pochybnost) je tou (pro ně samotné tou nepochopitelně) největší překážkou pokroku na této Cestě.

Samozřejmě, většinu pojmů nelze přeložit, a dají se jen velmi přibližně vysvětlit. To, co si pod pojmem meditace, zazen nebo ignorance představuje Ind, Japonec či Tibeťan, je na hony vzdáleno tomu, co si pod těmito pojmy představují Čech či Američan. A tak dochází k řadě nedorozumění a z nevědomosti pramenící chyby zápaďanů jsou buď zásadní překážkou, nebo k smíchu.

Když jsem se v roce 1981 v zenovém klášteru poblíž Nary v Japonsku snažil co nejvíc nasát jak atmosféru, tak především praktické zkušenosti se zazenem a dalšími formami klášterního života (protože jsem to měl načteno, a také jsem tušil a věděl, že každá klášterní disciplína je neoddělitelnou součástí totálního „výcviku“ nedisciplinovaného těla a mysli začátečníka), překvapilo mne, že čím víc jsem se tázal, tím méně mi bylo řečeno. A tak mi nezbylo, než prostě napodobovat „kolegy“ mnichy.

Přítel za mnou přijel o měsíc později, a tak jsem měl unikátní možnost sledovat vyjukaného Evropana přímo v napodobovací akci. Jednou jsme my dva cizinci pomáhali servírovat zákusky a sake (v bambusových kalíšcích, které jsme den předtím vlastnoručně, za dozoru zkušeného mnicha, nasekali a nařezali nožem). Bylo třeba v kuchyni popadnou tác z lakovaného dřeva, na kterém bylo vše esteticky dokonale umístěno, a jít pár set metrů do slavnostně vyzdobené haly, U vchodu ale bylo třeba tác odložit, poklonit se meditační hale, popadnout tác, vejít, tác odložit, uklonit se sochám buddhů na oltáři, popadnou tác, s dokonalým soustředěním projít mezi řadami stolečků a vesničanů za nimi, položit tác před toho kterého hosta, uklonit se mu, a podobným způsobem, s několika poklonami, odejít pro další tác a ten podobně opět doručit dalším hostům.

Nikdo nám nic neřekl, a tak jsme napodobovali zkušeného mnicha. Jenže toho po nějaké době asi začaly bolet záda, a tak si při jedné cestě s tácem nenápadně zašel za oltář, kde si tak, aby nebyl vidět z haly, záda protáhl. A pokračoval s tácem dál, tam, kam měl. Kolega ho ale zahlédl, a od té chvíle při každé cestě po všech těch poklonách zašel s tácem za oltář, a protáhl si záda: domníval se, že to je součást rituálu.

To, co dnes začínáme vědět a tušit o způsobech, jakým vnímáme a rozhodujeme se, a o rozdílech levé a pravé mozkové hemisféry (především mužů), rehabilituje a ospravedlňuje empirická zjištění dávných mistrů meditace. Dnes už i mladí tibetští lamové vědí, že pro ty, kteří nejsou vychováni v buddhistické tradici, je „vědecké“, rozuměj, racionální poznání povahy myšlení (tedy jak nám tady funguje mozek a mysl) pro pochopení, jak a proč buddhistické metody na čistě fyziologické úrovni fungují, klíčové. A naopak, dnešní mladí adepti (nejen zenové) meditace pak cvičí o to víc a vytrvaleji… vědí-li proč a jak.

Nebo ještě jinak, jak dodává Yongey Mingyur Rinpoče (v knize Radost ze života: Štěstí jako vědecké disciplína, vydává DharmaGaia): „Proč je nezbytné vědět cokoli víc o přirozené mysli? Je to jako kdybyste řídili auto v naprosté tmě, nebyli vybaveni mapou, a neviděli na směrové ukazatele. Budete špatně zahýbat na křižovatkách, pojedete po nevhodných bočních cestách, jízda se prodlouží. Celé by to bylo mnohem snazší, kdybyste věděli, kudy máte jet.“

Jen teoreticky samozřejmě změnit zvyky (těla a mysli) a „probudit se“ z iluzornosti vnímání nelze, ale víme-li, kudy a jak, pak stačí začít cvičit a vytrvat (mozek se přizpůsobí). Byla by škoda nevyužít zkušeností a praktických rad těch, kteří dosáhli poznání před námi.

Totéž platí i v oblasti praktické duchovnosti. Cvičit se dá například i skromnost (dnes bychom tomu mohli říkat duševní ekologie), úcta k učiteli (protože už víme, že předávána je nejen nauka, ale i obsah mysli přednášejícího, a je tedy výhodné pobývat v blízkosti osvíceného), dalajlamovský soucit… a existence a využití receptu na efektivní meditaci (cestu vedoucí k přeprogramování podvědomých funkcí amygdaly) ušetří čas i námahu.

Čtením o koláči se nenajíme, ale pomocí receptu by se nám mělo podařit si koláč upéct.