Databáze pro zdraví

"Být stále mlád" patrně netouží jenom Karel Gott v textu jedné z jeho písní, ale asi každý. To, o co dnes usiluje gerontologie a v poslední době také genetika, si kdysi na svá bedra naložili alchymisté. Tvrdí se, že neúspěšně - občas ale nechybí nejasné narážky, podle kterých se to některým přece jen povedlo.

Tématem nepohrdl ani Karel Čapek ve slavné Věci Makropulos. Jeho hrdinka je sice několikasetletým životem unavená a znuděná - mnoho skutečných lidí z masa a krve by však tváří v tvář stáří a smrti dalšími staletími "zralého mládí" rozhodně nepohrdlo. Nejen dnes, ale samozřejmě i v dobách minulých. Právě o splnění tohoto přání usilovali někteří středověcí alchymisté hledající elixír života.

Dálkový kurz výkladu tarotových karet pro začátečníky od autora knihy Tarot pro samouky

ZOBRAZIT

Nesmrtelní

Italský spisovatel a vědec Umberto Ecco je znám tím, že své romány píše na základě hlubokých znalostí problematiky. Za odkazový aparát u jeho děl by se nemusela stydět mnohá vědecká práce. Proto nelze brát tak docela na lehkou váhu ani jeho tvrzení v románu Foucaultovo kyvadlo o záhadném Cagliostrovi, který se vydával za zasvěcence hermetických věd a majitele elixíru života: "Cagliostro byl prolhaný, každý velice dobře věděl, kdy a kde se narodil a dlouho na živu také nezůstal. To však vůbec neznamená, že by neexistovaly privilegované osoby, jimž bylo umožněno prožít několik životů".

Ecco také říká, kdo tím privilegovaným možná být mohl: hrabě Saint Germain, ve své době proslulý mimo jiné i tím, že často líčil příběhy staré několik staletí, jako kdyby byl jejich přímým svědkem. Dokonce i Voltair o něm měl podle soudobých autorů říci: "To je člověk, který nikdy nezemře a všechno ví."

Hrabě Saint Germain působil v druhé polovině 18. století na dvorech několika evropských panovníků. Byl znám jako alchymista, který před svědky údajně dokázal měnit obyčejné kovy ve zlato - ale také jako hudebník, svůdce žen a expert na barviva. Nicméně i on nakonec zemřel a netrvalo to ani tak dlouho. Podle historických záznamů umírá roku 1784 ve Schleswigu u hessenského lanckraběte. Nechybí ale ani tvrzení, že jen rafinovaně změnil identitu, aby mohl nepoznán prožít další ze svých mnoha životů...

Za zasvěcence a majitele tajemství věčného mládí bývá někdy považován i jeden z nejvýznamnějších (a patrně jeden z mála skutečných) alchymistů a zakladatel moderní medicíny Paracelsus (1493-1541). Jeho znalosti jsou na tehdejší dobu skutečně ohromující, stejně jako jeho lékařské úspěchy. Nelze se proto ani moc divit pověstem, že vlastnil kámen mudrců i elixír života. Tajemné ingredience prý nosil v rukojeti své hole, s níž bývá často zobrazován.

Tajemství jen pro vyvolené

Paracelsovu pověst jako držitele tajemství nesmrtelnosti ovšem nelze svalovat pouze na jeho lékařské úspěchy. Stejnou pověst totiž měli i nejméně dva z jeho učitelů a předchůdců: španělský alchymista Arnaldus Villanovus a jeho kolega Salomon Trismosin. Ti údajně čerpali z tajných staroegyptských vědomostí - jako ostatně celá alchymie odvolávající se na svého zakladatele Herma Trismegista, který je většinou ztotožňován z egyptským bohem vědění Thovtem. Odtud také pochází označení alchymie jako hermetické vědy.

Možnost existence elixíru života ve středověku připouštěli i ti nejosvícenější učenci, kteří jinak pověry své doby dokázali odhalit a kritizovat s udivující jasnozřivostí. Možná, že v tomto případě bylo přání otcem myšlenky, ale v existenci "všeléku" a omlazovacího prostředku věřil i Avicena (980 - 1037), nebo Roger Bacon (1214 - 1292). Není ovšem bez zajímavosti, že arabský středověký učenec Avicena se při tom přiblížil moderní psychologii 20. století, když tvrdil, že univerzálním lékem proti chorobám je především silný duch - jinak řečeno, že původ chorob je psychosomatický.

Většina dochovaných údajů o prostředcích pro zachování mládí ovšem představuje jen přepestrou směs lidového léčitelství a nejtemnějších pověr: vedle nepochybně zdravého česneku a žen-šenu tu najdeme i lidskou moč, sušené netopýry, nechutně zamordovaná nevinná zvířata a další odpornosti. Někteří autoři tvrdí, že účinky elixíru měl vlastně kámen mudrců (nejčatěji popisovaný jako rudá substance měnící obyčejné kovy ve zlato) podle jiných šlo o dvě odlišné látky.

Znalci hermetických nauk ovšem vědí, že existují dvě alchymie. Tu veřejně přístupnou představují figurky snaživých a popletených alchymistů, kteří v honbě za slávou a bohatstvím v experimentech nechávají majetky i dobrou pověst. A pak druhá, která spočívá především v práci na sobě samém, aby se člověk stal způsobilý odhalovat a nést největší tajemství, která by v nepovolaných rukou napáchala nedozírné škody. Ostatně i moderní věda možnost prodloužení lidského věku daleko za stovku připouští stále častěji.