Okolo přelomu 19. a 20. století existovaly dvě hlavní školy psychologie, nové vědy, která usilovala o to vrhnout světlo na povahu lidského myšlení a vnímání. Obě se odlišnými způsoby zaměřovaly na studium bdělého vědomí a jeho procesů. Tou dobou se vídeňský lékař Sigmund Freud, později jeden z nejvýznamnějších myslitelů moderní doby, stal posedlým opačným problémem: co se děje v hlubinách lidského nevědomí. Freud se proto odebral do Paříže, aby pod vedením slavného neurologa studoval hypnózu, kterou francouzský lékař úspěšně používal při léčbě hysterických pacientů.

Freud se rozešel s většinou svých současníků. V lékařských kruzích působil skandál se svým přesvědčením, že hlavními činiteli lidského života jsou emoce a podvědomí, spíše než rozum. To byla ve viktoriánském prostředí originální, šokující myšlenka, a přijetí Freudových teorií zpočátku nepomohlo ani to, že kladl značný důraz na význam dětské sexuality pro pozdější vývoj osobnosti. Brzy však zformoval teorii komplexní osobnosti, která se na dlouho stala součástí sebepochopení západního člověka. Freud byl prvním moderním badatelem, který přičítal snům a práci s nimi mimořádnou důležitost.

Základní partnerský horoskop a prognóza se slevou 58%!
1440 600 Kč

Ústředním pojmem Freudovy psychologie bylo „vytěsnění“. Společensky nepřijatelné pohnutky a pudy, které člověk nemůže přijmout do vědomí, vytvářejí uvnitř osobnosti napětí a jsou vytlačovány na okraj procesem vytěsnění. Pozorování změn v osobnosti u válečných obětí dále přivedlo ambiciózního vědce k teorii osobnosti, která se skládá ze tří propojených složek: Id, Ego a Superego. Id (latinsky „to, ono“) je vnitřní zvíře, nižší já, skládající se z primitivních pudů. Vyhledává okamžité uspokojení bez ohledu na následky. Ego představuje bdělou, vědomou část osobnosti, která prostředkuje mezi Id a reálným světem. Superego je vědomé pouze částečně, představuje vyšší já, svědomí, zvnitřněné společenské a etické normy a působí jako vnitřní soudce, který rozlišuje mezi dobrým a špatným chováním. Když Superego posloucháme, odměňuje nás pocity štěstí a pohody, pokud se mu zprotivíme, trestá nás pocitem viny a bezcennosti. Tato teorie byla radikální také proto, že nabízela čistě psychologický, nenáboženský výklad lidského prožívání.

Ego se nachází v neustálém tlaku mezi nároky Id a Superega. Pokud je proces vzájemné harmonizace úspěšný, je výsledkem zdravá, vyrovnaná osobnost. Ve chvíli, kdy dochází k selhání, pozorujeme výskyt neuróz a úzkosti. Tento probíhající tlak a souboj v nitru osobnosti jsou člověku z velké části nedostupné; projevují se prostřednictvím mimovolných přeřeknutí v symbolickém jazyce, ve výpadcích paměti – a ve snech.

Sny pokládal Freud za klíč k obsahům podvědomí. Brzy ve svém výzkumu si uvědomil, že by mu sny mohly poskytnout nenahraditelné poznatky ohledně vytěsněných pocitů, které u pacienta působily napětí. Rozvinul teorii, že sny představují nejúplnější záznam lidského vědomí. Důvodem, proč sny hovoří vždy v symbolické řeči je podle Freuda skutečnost, že představují podvědomá přání, která jsou příliš šokující nebo děsivá na to, aby je vědomí přijalo. Sny tedy fungují jako noční ventilátor, který vypouští tísnivé duševní obsahy.

Vzhledem k tomu, že některé pacienty nebylo možné zhypnotizovat, rozvinul techniku tak zvaných „volných asociací“. V uvolněném stavu požádal pacienta, aby říkal první věc, která ho napadne. Objevil v asociacích pacientů vzorce silných úzkostí. To bylo zrození psychoanalýzy. Hlavním zdrojem informací o skrytých procesech lidského vědomí však zůstaly sny. V jubilejním roce 1900 vydal svou klasickou práci na toto téma Výklad snů, která se stala úhelným kamenem veškeré další psychologie snu.