Databáze pro zdraví

Pan Ivan Mackerle je českým expertem na téma záhad, jeho jméno je známo v záhadologických kruzích po celém světě. Zkoumání záhad je pro něj nejen koníček, zasvětil mu totiž celý svůj život. Aby mohl odhalovat nejrůznější záhady, procestoval velkou část Země a navštívil exotická tajemná místa. Zažil dobrodružství, která známe jenom z filmů či knih. O tom, jak se člověk stane záhadologem a co všechno prožil při svých expedicích, se podělil v exkluzivním rozhovoru pro zahady-zdravi.cz.

Kdo vlastně jste a co přesně děláte? Na Vašich stránkách píšete, že jste „nezávislý badatel a publicista na volné noze v oblasti záhad a forteanských i paranormálních jevů“ – co to znamená?

Nechte si zpracovat osobní horoskop od astrologa

ZOBRAZIT

Dneska se používá slovo záhadolog, ale pochopitelně žádné zaměstnání záhodolog neexistuje. Kdo by taky platil někoho, kdo se zabývá záhadami. Takže je to spíše přerostlý koníček. Samozřejmě se člověk něčím živit musí, je třeba mít peníze na obživu, takže své výzkumy spojuji s publicistikou. Pátrání po záhadách a výsledky zpracovávám ve formě článků pro časopisy či píši knížky. To je vlastně moje oficiální zaměstnání.

Rozsah bádání byl u mě původně velice široký, fascinovaly mě všechny jevy odmítané oficiální vědou. Od parapsychologie, která je vlastně vědecky pojatý spiritismus, přes archeoastronautiku – hledání stop po případných návštěvách mimozemských civilizací, dále historické záhady jako Golem či Drákula a poté mě začala zajímat kryptozoologie, nebo-li pátrání po dosud neznámých nebo údajně vyhynulých zvířatech. V poslední době jsem se nejvíce zaměřil na anomální místa. To jsou místa, kde se děje něco podivného, kde záhadně mizí lidé, umírají po neznámých nemocech nebo za podivných okolností, místa z hlediska domorodců posvátná či prokletá, kde straší, nebo kde se nacházejí nepochopitelné objekty. Patří sem i objekty, které mají být památkou na mimozemskou civilizaci, vyrobené z dosud neznámého materiálu. Když o takových věcech dnešní člověk čte, říká si, jak je možné, že v době vyspělé techniky někde může být neznámý materiál. Vysvětlení je velice jednoduché. Všechny tyto stavby a předměty jsou sice v různých zdrojích detailně popisovány do nejmenších podrobností, konkrétní důkazy a fotky však často chybí a také neexistuje přesný popis míst, kde jsou. Proto jsem se s přáteli rozhodl, že budeme ověřovat, kde je vlastně pravda. Jak se říká, na každém šprochu, pravdy trochu. Jde nám tedy o vysvětlení. Nečekáme, že najdeme zbytky létajícího talíře, ale že se za těmi záhadami skrývá spíše dosud neznámý či neobvyklý geologický útvar apod.

Začátkem minulého století se jistý Charles Fort zabýval sbíráním výstřižků novin a údajů o neobvyklých situací. Například pády žab či kamenů z nebes. Vydal o tom i knížky a Angličané po něm začaly tyto záhadné jevy nazývat jako jevy forteanské a tento termín se postupně vžil.

A jak jste se k těmto jevům dostal Vy? Vystudoval jste ČVUT, podobně jako Váš otec jste pracoval v automobilce, kudy vedla Vaše cesta k záhadám?

Cesta k záhadám vedla přes udržení se dětských snů a mládí. Každý mladý muž čte dobrodružné knížky, kde se hledají zázračné náboženské relikvie, prolézají se podzemní chodby či se prodírá džunglí, nesmírně ho to láká. A postupně když člověk vyrůstá a přicházejí starosti jako práce, peníze, manželka, děti atd., - sny postupně ustupují do pozadí. Já jsem obětoval kariéru a místo na hromadění majetku jsem se zaměřil na hromadění zážitků, které jsou pro mě mnohem cennější.

Začínal jsem jako pan Fort sbíráním článků a povídáním si o nich s přáteli. Lákalo mě vědět, zda-li je to co se píše pravda, ale to se ze samotného článku nelze dozvědět. Novináři si své články upravují a dramatizují tak, aby byly co nejčtenější, někdy úplně lžou. Takže jsem se rozhodl ověřovat si informace na vlastní kůži a začal organizovat expedice. Problém byl v tom, že v době kdy jsem byl nejvíce ve formě, mezi 20 – 30 lety, byl ještě komunismus a nebylo příliš možné dostat se za hranice. Proto jsme pátrali především po naší zemi či později když bylo možné cestovat aspoň do lidově demokratických států jsem jel do Rumunska hledat Drákulův hrad. Nakonec se mi i podařilo velice pracně získat tzv. výjezdní doložku a tak jsme mohli podniknout jako první expedici na západ za Lochnesskou příšerou v roce 1977. A až teprve po pádu totality v 90 letech začaly expedice do exotických míst. Další překážkou byly poté už jenom finance na nákladné letenky a pronájmy džípů. Jinak jsou naše expedice nízkonákladové, spíme ve stanech apod.

Když srovnáte svůj život a život filmových hledačů záhad a pokladů jako je Indiana Jones, jak moc se realita liší?

Na takovéto filmy rád koukám, protože mi to připomíná má vlastní dobrodružství. Ale realita je samozřejmě jiná. Indiana Jones sedne do letadla bez zavazadla, někam přiletí a tam ho čeká nádherná holka s džípem. Ve skutečnosti je potřeba cestu důkladně naplánovat a připravit, sehnat kontakty na místě, výbavu včetně třeba detektoru kovů, GPSky, kamery, apod. Ta dobrodružství už si potom podobná jsou. To jsme poznali již několikrát při setkání s domorodci na místech, kam civilizace ještě nepronikla. Na Madagaskaru, kde jsme hledali lidožravý strom, nás třeba domorodci přepadli. Měl tam být posvátný strom, u kterého lidé umírají. Jeli jsme k němu a sháněli jsme domorodce, který by nás k němu dovedl. Byly tam dva kmeny, jeden hodný a jeden zlý, který ten strom hlídá. Hodný kmen nás přijal, ale nikdo neměl odvahu tam s námi jet ke stromu, protože ty kmeny mezi sebou bojují. Naštěstí tam byl jeden mladý hoch, který chtěl dostat džíny. Dali jsme mu džíny a peníze a nakonec nás doprovodil. Jeli jsme v noci a chtěli jsme u stromu nocovat. Když jsme se blížili, zjistili jsme, že to je obyčejný baobab, ale najednou jsme zaslechli kvílení. To byli domorodci ze zlého kmene s oštěpy, kteří se na nás hnali. Dohnali nás a naskákali na auto. Viděli jsme je přes sklo, jak nám hrozí. Mačkali jsme našemu hrůzou ztrnulému malgašskému řidiči nohu, aby sešlápl plyn. Divoši nakonec seskákali a nechali nás být. Když jsme se vrátili zpátky do vesnice, matka toho hocha brečela radostí, že se vrátil, protože s jeho návratem nepočítala.

Loni, když jsme byli v Brazílii, to bylo podobné pro změnu s indiány. To jsme hledali ztracené město plukovníka Fawcetta, podle posledních zpráv měl jít do jeskyně. Náčelník kmene nás přijal a my jsme jim přivezli dary, tak byli spokojení a povolili nám vstup do jeskyně. Jenže než jsme se do jeskyně stihli dostat, dozvěděli se o nás indiáni z dalších vesnic, kteří taktéž chtěli dary a my jsme pro ně nic neměli. To bychom museli mít náklaďák darů. Na cestě nás přepadli, byli agresivní a chtěli zaplatit v přepočtu 50 000 Kč, jinak že nám zabaví vše, co máme (drahé kamery, auta terénní, apod.). Tak jsme se radili a pak jsme využili jejich chvilkové nepozornosti a ujeli jsme jim.

A nějaké nebezpečné střetnutí se zvířetem?

Byli jsme v Indii na hranici s Nepálem, kde se mají v kaňonu řeky Sardy objevovat tajemné svítící koule, které jsou údajně duše jednoho sádhu, který se provinil proti bohyni Bhagaváti. Chtěli jsme zjistit, zda to nejsou fosforeskující plyny či něco takového. Bylo to v džungli, kde se ve 20. a 30. letech vyskytovali lidožraví tygři, kteří zabili stovky lidí. Mysleli jsme, že tygři ve volné přírodě mimo rezervace již téměř vůbec nejsou. Domorodci ovšem řekli, že tam tygři jsou a že jsme blázni, že tam chceme spát ve stanu. Nicméně nevěřili jsme jim. Vyrazili jsme pěšky – džíp neprojel – do míst, kde nebyl ani signál mobilního telefonu, podél koryta řeky. Čekali jsme na místě v noci na světla, která jsme první noc neviděli. Měli jsme stan na písečné mýtince otevřené k té řece. Ráno, když jsme vylezli ze stanu, jsme našli v písku těsně u stanu velké zřetelné stopy tygra. Nemohli jsme ovšem odtamtud odejít, protože řidič byl dohodnutý až za dva dny a neměli jsme žádnou možnost zkontaktovat ho. Neměli jsme sebou žádné zbraně a tak jedinou možností, jak se před tygrem ubránit, byl oheň. Nahromadili jsme tedy hromadu dříví a v noci rozdělali velký oheň. Když jsem se v noci ve stanu probudil, zjistil jsem, že oheň vyhasl – nebyly vidět žádné odlesky za plentou stanu. Zaposlouchal jsem se a slyšel jsem venku silné zlomení větvičky a i to, jak někdo kolem stanu obchází. Modlil jsem se a byl jsem k smrti vyděšený. Ráno jsme opět našli kolem stanu tygří stopy a tak jsme raději odtamtud vypadli.

 (dokončení v pokračování článku)

Tip pod vánoční stromek: 11.11.2010 vyjde zajímavá kniha "Tajemství pražského golema" (Golem,  talmud, kabala; židovské mýty a legendy, judaismus a historie Židů v Česku) - právě golem byl jeden ze záhadologických výzkumů pana Mackerleho a je proto tím pravým povolaným autorem.