Databáze pro zdraví

Dnešní racionální člověk, zajímající se hlavně o peníze a hromadění majetku, ve svém ustavičném spěchu životem asi ani netuší, že romantický svět strašidel nezmizel v nenávratnu, ale stále jako křehký kvítek na některých místech přetrvává. Stačí se jen ve vhodnou chvíli zeptat kastelánů, průvodců nebo údržbářů, kteří žijí delší dobu na nějakém starém hradě či zámku. A hned se zaposloucháte do příběhů, někdy hrůzostrašných, jindy zase usměvavých, avšak vždy spojených s existencí něčeho neznámého, pro co nemáme logické vysvětlení. Dozvíme se o místech, kde se občas ozývá klepání, nářek a další podivné zvuky, kde se samovolně otevírají dveře a pohybují různé předměty, kde se dokonce zjevují různé přízraky. Zkrátka tam - jak se lidově říká - straší!

TŘÁSL SE I PES

Citlivý člověk často pozná strašidelná místa už podle toho, že tam na něj působí jakási stísněnost. Když například vstoupí do určité komnaty nebo prochází kolem nějakého místa, obrazu či kusu nábytku, zmocňuje se ho pocit neklidu a napětí. Člověk ani pořádně neví, čeho se bojí, pouze podvědomě cítí, že zde něco není v pořádku. Jedno takové místo je třeba v erbovním sále hradu Roštejn. Mnoha návštěvníkům se tam už udělalo nevolno a museli rychle odejít. Má prý to na svědomí zdejší duch Ferdinand.

Kvalitní MED přímo od včelaře si můžete koupit a převzít v Praze

ZOBRAZIT

Ještě citlivější jsou zvířata, takže se u nich na těchto místech často setkáme s nevysvětlitelným chováním. Například psi majitele hradu Starý Bernštejn mívali občas panickou hrůzu ze zákoutí ve staré věži, kde bylo kdysi zazděno šest mnichů. Sedmdesátikilový čuvač Glen, silný a sebevědomý pes, se v létě ve věži rád schovával před vedrem nebo naopak před deštěm, ale občas se stalo, že ho nebylo možno za žádných okolností do věže dostat. Naježil se, kňučel a bál se vejít. Raději pak strávil celou noc venku, třeba i v dešti. Podobně se později choval i druhý pes, ovčák Don. Vběhl třeba vesele do věže, ale najednou se schoulil, začal se třást a vyděšeně koukal do jednoho výklenku ve zdi. Viděl tam něco, co my nevidíme.

Občas ale ono „něco“ zahlédne i člověk. Bývají to různé přízraky a zjevení, někdy jenom mlhavé a neurčité, jindy mající podobu třeba zrovna té zdiskreditované bílé paní nebo bezhlavého rytíře. Jedno z míst, kde se prý dodnes tu a tam zámecký duch zjeví je zámek Březnice. Duch patří bývalému prokurátorovi Přibíku Jeníškovi z Újezda, který se zasloužil o popravu českých pánů po bitvě na Bílé hoře v 17. století. Za to ho postihla i s celou rodinou kletba. Zemřelo mu všech osm dětí a on po smrti nenalezl klid. Dodnes neustále bloudí po zámku a občas se i zjeví. Bývá to prý nejčastěji na schodech u obrazu s popravou českých pánů nebo v knihovně. Jednou tam přespávala inspektorka z Památkové péče a v noci ji probudil závan vzduchu. Otevřela oči a uviděla, jak se v knihovně otevírají dveře a jakási mlhavá světelná postava prošla celou místností až k oknu a tam opět zmizela. Nemusí to být ale jen v noci, kdy se duch Přibíka zjeví. Bývalá průvodkyně paní Stehlíková čistila okna a najednou se jí zmocnil pocit, že ji někdo pozoruje. Otočila se a otevřenými dveřmi do vedlejší komnaty zahlédla jakýsi stín, který prošel místností a zmizel ve zdi. Někdy je však postava naprosto zřetelná, na první pohled hmotná se všemi podrobnostmi na svém oblečení. Bývalá kastelánka z hradu Lemberk ještě se dvěma kolegyněmi viděla na nádvoří hradu skupinku lidí ve středověkém oblečení. Když si protřela oči a pohlédla tam znovu, nádvoří bylo prázdné. A právě v kapli hradu Lemberk prožila jedna z předchozích kastelánek příhodu, která ji definitivně přesvědčila, že se zde děje něco, vymykající se přirozenému vysvětlení. V noci občas slýchávala z chodby vedoucí ke kapli těžké dunivé kroky. Na strašidla nevěřila a tak byla přesvědčena, že se ji snaží někdo z jejich přátel postrašit. Rozhodla se, že si na neznámého návštěvníka počíhá. Po několik nocí hlídala v kapli s baterkou v ruce hned za dveřmi vedoucími do chodby, až se konečně dočkala. Těžké kroky okovaných bot na kamenné dlažbě chodby se opět blížily, u dveří do kaple se zastavily a potom se pomalu zmáčkla klika. Kastelánka rozsvítla baterku a prudce otevřela dveře. K její hrůze však byla chodba úplně prázdná.

Mnohem častěji než zjevování se různých přízraků se však ve starých hradech ozývají neobvyklé zvuky. Tím samozřejmě není myšleno praskání dřeva a občasné rány ve starém nábytku či v podlaze, které mohou nezkušeného člověka notně vyděsit. V noci, kdy je na hradě hrobový klid, takovéto zvuky působí velmi sugestivně. Dají se však racionálně vysvětlit změnami teploty a vlhkosti vzduchu. Nevysvětlené ale zůstávají zcela specifické zvuky různého charakteru, typické jen pro určitý hrad. Na Lemberku se z "bajkového sálu" občas ozýval naříkavý dětský pláč, a když tam člověk vstoupil, místnost byla prázdná a pláč ustal. Na Starém Bernštejně u Doks bylo zase slyšet velice zvláštní zpěv. Táhlý chorálový zpěv smíšeného sboru. Nezpíval slova, jen táhlé ááá. A opět, když se člověk přiblížil, zpěv ustal.

Rovněž hrad Kost má svou zvukovou záhadu. Občas se zde ozve z věže odbíjení půlnoci, ačkoliv tam žádné věžní hodiny dávno nejsou. Zůstal tam po nich jenom cimbál, ale bez paličky. Zvláštní je, že hodiny vždy odbijí půlnoc podle astronomického času a v létě nerespektují jednohodinový posun. Netřeba jistě dodávat, že věž bývá zamčená a dostat se po rozvrzaných žebřících až k cimbálu na samém vrchu vyžaduje značnou dávku odvahy. Před pár lety se skupina mladých průvodců domnívala, že to musí být dílo nějakého vtipálka, a tak se rozhodli v horní části věže přenocovat. Těsně před půlnocí se na dřevěných schodech ozvaly kroky, které pomalu stoupaly vzhůru. Odvážní hlídači rozsvítili baterky, ale s hrůzou zjistili, že celé, naprosto přehledné schodiště pod nimi je prázdné. Přesto se k nim zvuky kroků ještě po určitou dobu přibližovaly. Pro jednu dívku tato epizoda skončila nervovým otřesem.

TAJEMNÉ KROKY V PODKROVÍ

Kroky nikoho, cvakání klik u dveří a různé klepání jsou nejtypičtější projevy hradních strašidel. A právě v kapli hradu Lemberk prožila jedna z předchozích kastelánek příhodu, která ji definitivně přesvědčila, že se zde děje něco, vymykající se přirozenému vysvětlení. V noci občas slýchávala z chodby vedoucí ke kapli těžké dunivé kroky. Na strašidla nevěřila a tak byla přesvědčena, že se ji snaží někdo z jejich přátel postrašit. Rozhodla se, že si na neznámého návštěvníka počíhá. Po několik nocí hlídala v kapli s baterkou v ruce hned za dveřmi vedoucími do chodby, až se konečně dočkala. Těžké kroky okovaných bot na kamenné dlažbě chodby se opět blížily, u dveří do kaple se zastavily a potom se pomalu zmáčkla klika. Kastelánka rozsvítla baterku a prudce otevřela dveře. K její hrůze však byla chodba úplně prázdná.

Jedna z prvních cest naší skupiny "výzkumníků strašidelných jevů" vedla proto právě na hrad Lemberk. S pomocí měřicích přístrojů jsme chtěli odhalit podstatu paranormálních úkazů a zjistit, jaké energie tyto jevy způsobují. Tehdy jsme experimentovali s přesným měřením teplot v jednotlivých pásmech místnosti, neboť jsme si povšimli pozoruhodné skutečnosti. Setkání se strašidly bývá obvykle doprovázeno závany chladu a poklesem teploty, jako by si "duch" přemněňoval tepelnou energii na mechanickou, aby pak mohl otevírat dveře, pohybovat různými předměty, zkrátka a dobře, aby mohl strašit. Fyzikové teď jistě namítnou, že to odporuje druhé termodynamické větě, ale jak chcete donutit nehmotná strašidla, aby respektovala pozemské přírodní zákony hmoty. Smutné ovšem bylo, že strašidla většinou nerespektovala ani naše přání, aby se před námi vůbec nějak projevila.

Během filipo-jakubské noci 1980 za úplňku jsme proseděli v lemberské kapli mnoho hodin, aniž se cokoliv zvláštního přihodilo. Minula půlnoc a my jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že se opět s žádným strašidlem nesetkáme, ale pak přišlo náhlé překvapení. Plamen svíčky, která hořela vedle měřicích přístrojů začal poskakovat a kmitat jako v silném větru. Žádné závany vzduchu jsme přitom necítili. Současně se přímo nad námi ozvalo trojí hlasité a zřetelné klepnutí. Všichni jsme ztichli a zatajili dech. Chvíli bylo ticho a pak se v podkroví nad námi ozvaly těžké kroky, které pomalu kráčely nad celou kaplí od jednoho kraje ke druhému. Poprvé jsem pocítil, jak mne strachem zamrazilo. Seděli jsme bez hnutí a překvapeně hleděli ke stropu. Naše silácké řeči, jak strašidlo chytíme za flígr, byly ty tam. Pak jsme se ale přece jen vzchopili, vzali baterky a vydali se nahoru po schodech prozkoumat místnost nad námi. Opatrně jsme otevřeli dveře a v překvapení jsme se zastavili. Očekávali jsme, že vstoupíme na obrovskou půdu rozměrů kaple pod námi, kde v prachu na podlaze objevíme stopy toho, kdo kráčel napříč celou půdou. Byli jsme však v malé podkrovní místnosti, oddělené svažující se střechou od vedlejšího zastřešeného prostoru nad zbytkem kaple. Aby mohl někdo kráčet tak, jak jsme dole slyšeli, musel by projít z této místnosti střechou ven a pak opět střechou projít na vedlejší půdu, kde by musel asi pět metrů ve své procházce pokračovat. Zkrátka to, co jsme před chvíli všichni slyšeli, bylo technicky neproveditelné. Dodávat, že prach a staré pavučiny zde nebyly vůbec porušeny je, myslím, už naprosto zbytečné.