Databáze pro zdraví

 Psychické problémy byli, kdysi zatracovány. Lidé se bály jít k psychologovi či psychiatrovi a pacienti, kteří problémy měli nebo, byli hospitalizování v psychiatrické léčebně, byli považováni za blázny a „divné lidi“. Dnes již na takové nemocné lidi společnost pohlíží jinak, ovšem i dnes se najdou lidé, kteří se na takto nemocné lidi dívají skrz prsty nebo nemají pochopení. Asi nejhorší jsou takovíto nechápaví rodinní příslušníci. Často si to neuvědomují, ale právě rodinní příslušníci a partneři, kteří nedokážou pochopit, nebo naopak beru psychické problémy druhého jako výmysl, nesmysl či jen věc jak na sebe upozornit zhoršují rapidně pacientův stav a také zhoršují průběh a délku léčby. Porozumění v rodině bývá to nejdůležitější.

Rodina, tedy nejbližší rodina jako matka a otec, manžel, manželka nebo partner partnerka obvykle bývají pacientům velmi blízcí. Často se také stává, že právě tito členové rodiny bývají oními stresory pro pacienta a mnohdy pacienti, kteří trpí různými stresory, navíc trpí také nepochopením, ignorací rodiny. Někdy to může vyústit také v to, že vlastně pacienta zraňují svými poznámkami a připomínkami. Mnohdy to nemusí myslet zle (někdy to může být také úmysl, ale takto pronesené slova a věty bývají, zvláště pro pacienty, kteří jsou v daném období citlivější, velmi stresové a rizikové. Samotný příběh Zuzany (24 let) ukazuje kam až může zajít pacient, jehož rodina neakceptuje jeho zdravotní problémy. „Moje matka a já jsme nikdy neměly dobrý vztah. Nikdy mě nepochválila, neřekla mi, že mi to sluší nebo neřekla, že jsem opravdu v něčem dobrá. Vychovávala mě s úzkostí a větou co když… Co když budeš plavat daleko a utopíš se? Proto neplavu. Co když pojedeš a něco se ti stane? Tak jsem dlouho nikam nejezdila. A podobně. Když jsem ukončila studium a šla pracova,t začala jsem přispívat na domácnost. Celou dobu co jsem pracovala (asi dva roky) jsem trpěla úzkostí z práce, pravidelného režimu, povinností, nadřízenými. Dva roky jsem to vydržela a přecházela, ovšem pak jsem se zhroutila a dostala se do péče psychiatra a psychologa. A to byl kámen úrazu. Moje matka mě totiž chtěla mít pryč z domu, jelikož na nemocenské jsem přspívala pouze část požadovaných peněz. A tak začal kolotoč, který trvá dodnes. Její uštěpačné poznámky o tom, že se přeci potřebuju jen vykecat a ona nechápe, jak můžu mít úzkosti z práce, co budu jako dělat, přece pracovat musím, a její neustálé hledání práce pro mě. Dívej se, tady hledají prodavačku, napiš tam, ať tě zaměstnaní, nebo známý říkal, že u nich ve fabrice berou dělníky, jdi tam! Nebo taky její poznámky typu co že ti to vlastně je? Já to totiž nechápu, jak někdo může mít takové banální a blbé problémy. Úplně nejlepší jsou ale její ultimáta, kdy se prostě musím odstěhovat od ní a začít se o sebe starat sama. To, že svými komentáři a poznámkami přispívá k prodloužení mého vyléčení, nevidí, nebo spíše jí to nezajímá. Nevidí, že mám problémy nebo to vidět nechce, chce jen vlastní pohodlí a vlastní život. Já bych ho chtěla taky, ale momentálně je pro mě důležité se vyléčit, ale to ona mi neulehčuje…“

Rodina by se měla především snažit nemocného pochopit, pomoci mu a zbytečně ho nerozrušovat. To totiž nejvíce brzdí léčbu a mnohdy takové poznámky a komentáře mohou vést až k pokusu o sebevraždu, když nemocný má pocit, že mu nikdo nerozumí a on je ten špatný a všem je na obtíž.

Nechte si zpracovat osobní horoskop od astrologa

ZOBRAZIT