Databáze pro zdraví

S elektrickou baterkou v ruce klopýtáme podzemním labyrintem hluboko pod Jihlavou, starověkým hornickým městem v Jižních Čechách. Zahýbáme do dlouhé chodby, která je v zadní části zpevněna cihlovou vyzdívkou. "Tak jsme tady," oznamuje náš průvodce podzemím. "Teď zhasnu a uvidíte sami." Chvíli trvá, než si oči zvyknou na úplnou tmu, ale pak se pomalu začíná objevovat slabá nazelenalá záře. Vzrušením mi buší srdce. Je to tedy pravda! Tajemné světlo podzemní říše Agharti, o kterém jsem doposud pouze četl v legendách, skutečně existuje! Nazelenalé světlo vychází ze stěn i stropu všude kolem nás. Nevěřícně se dotýkám zdi, ale prsty nahmatávají jen vlhké cihly. vytahujeme citlivý luxmetr, ale jeho ručička se ani nehne. Světlo je příliš slabé. Nebo se nám to všem jen zdá?

Iluze nebo luminiscence?

Kurz přírodní medicíny - naučte se hlubší souvislosti nemocí z pohledu duchovna a ezoteriky

ZOBRAZIT

Pozorování zelenkavé záře kolem objektů nebo osob je typické pro případy zážitků souvisejících s přechody do jiné reality, do světa přízraků a podivných bytostí za hranicemi našeho konvenčního světa. Za bariérou vytvořenou našim mozkem, která nás drží v „bezpečí“ každodenní zkušenosti a chrání před neznámem. Jsou to sice subjektivní zážitky pozorovatele, ale rozhodně to nejsou individuální halucinace, jak se mylně domnívá konvenční psychiatrie. Tyto zážitky kontaktů s jinými světy je možno vyvolat záměrně, například mystickými koncentracemi, šamanskými praktikami, magickými rituály a podobně, objevují se však i spontánně, obvykle v místech, kde jsou tzv. „brány“ do jiných realit, tedy tam, kde dochází z dosud nejasných důvodů k přechodu do změněného stavu vědomí. Do kategorie těchto zážitků pravděpodobně patří i cesty do podzemní říše Agharti, která je podle starých legend osvětlena právě takovým nazelenalým světlem, které ovlivňuje tok času. Agharti však asi není konkrétní místo pod povrchem země, kam by se mohla vydat speleologická výprava, ale fenomén, odpovídající jiné dimenzi, jiné astrální úrovni. Cestu do hlubin země tedy můžeme přirovnat k cestě do hlubin vlastního nitra.

Když mi v roce 1994 přítel speleolog řekl, že ví o podzemní chodbě, kde se světelná záře objevuje trvale a každému, nechtěl jsem mu zpočátku uvěřit.

„Objevili jsme ji jako mladí kluci v roce 1977 v jihlavských katakombách,“ vyprávěl. „Prolézat staré, polosesuté chodby pod městem bylo pro nás velké dobrodružství. Tu svítící chodbu jsme našli náhodou, byla totiž z obou stran skoro celá zazděná. Úzkou dírou jsme prolezli dovnitř a chtěli jsme se tam vyfotit.“

Tehdy jsem se vášnivě zajímal o záhady související s podzemní říší Agharti a tak jsem do Jihlavy ihned odjel.

Jihlavský podzemní labyrint je velice starý a váže se k němu spousta pověstí. Chodby začaly vznikat už ve 13. století, kdy sloužily hlavně jako sklepy, sklady, ale i samozřejmě jako úkryt před nepřítelem. Skoro všechny domy v centru města byly pod zemí vzájemně propojeny a únikové chodby vedly až za městské hradby. Při asanaci města v šedesátých letech byly některé chodby zazděny, zasypány nebo zality betonem, takžednes se už můžeme jen dohadovat, jaká tajemství se v podzemí skrývají. Svítící chodba je ale dodnes přístupná a tak jsem chtěl zjistit, jestli je zelená záře objektivní fyzikální úkaz nebo jen subjektivní iluze. Záhadou zpočátku bylo, že stěny údajně svítily samy od sebe a trvale, aniž by jim byla dodávána jakákoliv energie. Vysvětlovalo se to nejrůznějšími způsoby. Někdo se domníval, že to světélkuje fosfor z kostí mnichů, pohřbených nad chodbou, jiný to přikládal světélkujícím bakteriím, plísním či houbám. Mluvilo se i o radioaktivních horninách, přírodním fotoluminiscenčním minerálu wilemitu, ale nic z toho nebyla pravda. Světlo vychází pouze z bílého povlaku jakési měkké hmoty, pokrývající stěny chodby v délce asi šesti metrů. Zjistil jsem, že tato látka nesvětélkuje trvale, jak se dosud tvrdilo, ale pouze po předchozím ozáření světlem. Potom však dlouho září, i když se světlo zhasne, a její vlastní svit slábne velmi pomalu. Úplně vymizí až po hodině. Jinými slovy, je to nějaký fotoluminifor s extrémně dlouhým dosvitem. Látka s takovými vlastnostmi se v přírodě nevyskytuje, musela být tedy uměle vyrobena. Můj přítel a spolupracovník Walter Pavliš udělal na přírodovědecké fakultě její chemický rozbor a rentgenovou strukturální analýzu a ukázalo se, že to je luminiscenční nátěr Lichtgelb obsahující wurzit (ZnS), kterou vyráběli Němci za druhé světové války pro označování objektů, které měly být ve tmě viditelné, ať už jde o ciferníky leteckých přístrojů, nebo schodištní vypínače, znaky na budovách označující protiletadlové kryty apod. Proč s ní nacisté natřeli šestimetrový úsek podzemní chodby?

Duch mrtvého mnicha

Zelené světlo v chodbě je tedy fyzikální povahy a nemá nic společného s aktivací „oken do jiné reality“ a s astrálním cestováním. K žádným paranormálním jevům by zde tedy nemělo docházet. Přesto ale zrovna v tomto místě se návštěvníci katakomb často setkávají s podivnými přízraky. Popisují jakési stíny procházející chodbou a mizící ve tmě nebo dokonce přímo ve zdi. Strašidelné postavy jsou většinou malého vzrůstu a připomínají mnichy v kápích. Mluví se i o tajemných hlasech, ozvěně kroků či vzdálené chrámové hudbě. S přízraky se setkali nejen jednotlivci, ale i celé skupiny lidí. Dnes je totiž část chodeb včetně svítícího úseku (tzv. svítivky) zpřístupněna veřejnosti. Byly zde vybudovány betonové chodníčky a zavedlo se sem elektrické osvětlení, aby si podzemí mohli prohlédnout i turisté.

Nejpodivnější místo je hned na kraji svítící chodby. Ve skalní stěně těsně před vyzdívkou je jakýsi výklenek připomínající gotickou bránu. Senzibilové a proutkaři zde cítí jakýsi silný proud energie protékající napříč chodbou. Jakoby proti výklenku bylo jakési zrcadlo, soustřeďující energii na temný vstup „jinam“, na bránu do jiné reality. „Bylo to, jako bych se dotýkala předmětu pod napětím,“ líčila své pocity senzibilka ing. Marie Lővová. „Nikdy jsem se zatím ve své práci s takovým intenzivním pocitem nesetkala.“ Ve tmě vyvolává výklenek dojem volného prostoru a někteří lidé v něm spatřili jakési postavy, procházející se tam jako stráž. Z tohoto místa také nejčastěji vystupují a opět v něm mizí přízraky a tajemné stíny.