Databáze pro zdraví

Televizní diváci byli šokováni

O mé výzkumy se tehdy začali zajímat novináři a brzy se do honu na duchy zapojila i televize NOVA. Její redaktor Stanislav Motl mne požádal o spolupráci a tak jsme vyslechli další svědky a do podzemí pozvali další senzibily. Abychom je předem neovlivnili, nic konkrétního jsme jim o strašidelných jevech neřekli. Spiritistka Jenny Nowak použila svou oblíbenou metodu pro zkoumání neznámého prostředí – automatickou kresbu. Na obrázku vytvořeném s vypnutým vědomím se samovolným pohybem ruky postupně objevila bytost s podivnou hlavou a zvednutou paží. Nedůvěřivému reportérovi to však nestačilo. Chtěl přízrak sám zahlédnout. Nedbal varování a u výklenku přenocoval. Aby zvýšil pravděpodobnost úspěchu, vybral si svatojánskou noc, magickou dobu příznivou pro navazování kontaktu se záhrobím. Procházel se s kamerou a ručním reflektorem podzemní chodbou a skutečně zažil podivné věci. Dvakrát nafilmoval jakýsi mlhavý obláček, který najednou s velkou rychlostí zmizel v boční chodbě. Z hlubin podzemí k němu dolehla rána s ozvěnou, jakoby se zabouchla železná vrata, a o půl páté ráno se vedle něj u výklenku objevil černý stín podivné postavy. Měla neuvěřitelně tenký krk a na hlavě jakousi přilbu nebo dlouhé vlasy, dole rovně sestřižené. Velice se podobala kresbě namalované senzibilkou Jenny Nowak. Stín se chvíli pohyboval a pak zmizel. Duchapřítomnému reportéru se ho však podařilo nafilmovat.

Nechte si zpracovat osobní horoskop od astrologa

ZOBRAZIT

Televizní reportáž se záběrem záhadného stínu, odvysílaná v září 1997, všem divákům doslova vyrazila dech. Někteří věřili, že je to duch, jiní byli přesvědčeni o nějakém triku nebo podvodu. Reportér, který se o duchy nikdy před tím nezajímal, byl sám zmaten svými neobvyklými zážitky. Kde se tam ten stín vzal? Vždyť byl u výklenku a vlastně i v celém podzemí sám! Rekonstrukce případu provedená o měsíc později vyvrátila domněnky, že by to mohl být jeho vlastní stín. Neodpovídalo tomu ani umístění světla, ani tvar stínu. Při rekonstrukci se vůbec nepodařilo podobný stín se zřetelně viditelným tenkým krkem a tak podivnou hlavou vytvořit ani úmyslnou manipulací.

Experiment nacistických okultistů?

Televizní redakce byla zaplavena dopisy a telefonáty diváků, kteří pomáhali hledat vysvětlení. Objevily se i spekulace o tajných pokusech nacistických okultistů v jihlavských katakombách během druhé světové války. Tehdy byl totiž v budově přímo nad svítící chodbou usazen hlavní štáb Wehrmachtu, a někteří pamětníci tvrdili, že zde viděli Tibeťany v německých uniformách. Bylo by to možné. Málokdo totiž ví, že Adolf Hitler investoval nepředstavitelné sumy do okultních výzkumů a „archeologických“ expedic, které měly nalézt biblickou Archu úmluvy, Svatý grál, legendární magickou knihu Necronomicon apod. K tomu byla ustavena společnost Deutche Ahnenerbe a speciální skupina SS řádu Thule. Členové tohoto řádu, mezi nimiž byl Karl Haushoffer, Adolf Hitler, Heinrich Himmler a další vysocí nacističtí pohlaváři, hledali spojení na civilizaci „nadlidí“ z podzemní říše Agharti, aby se naučili ovládat skrytou sílu Vrill a stali se tak neomezenými pány světa. Za tím účelem se spojili s japonskou tajnou okultní Společností zeleného draka a se záhadným tibetským mnichem, přezdívaným „muž v zelených rukavičkách“, jenž byl údajně držitelem klíčů k Aghartě. Himmler dokonce vytvořil zvláštní zpravodajskou službu pro oblast nadpřirozena, která v celé Evropě, ale hlavně na území Čech, vyhledávala pověsti o permonících, podzemních rytířích a podobných tajemných bytostech z útrob Země. Ve starých dolech a katakombách pátrala po vchodech do Agharti.

Výsledky jejich výzkumu byly přísně tajné a po válce někam zmizely, takže se dnes můžeme jen dohadovat, co vše objevili. Zelená barva hraje v souvislosti s Aghartou a vůbec v praktické magii důležitou roli, a možná že právě pomocí umělého zeleného světla prováděli němečtí okultisté v jihlavských katakombách pokusy o navázání kontaktu s bytostmi z neviditelného světa. Kdo ví, zda se jim nepodařilo spustit nějaký, nám dosud neznámý proces, který se vymkl z kontroly, dodnes ve svítící chodbě funguje a občas otevře bránu do neviditelné říše podzemních přízraků.

Skrytá komnata

Ve výzkumu záhadného výklenku svítící chodby jsme samozřejmě pokračovali. Při dalším pokusu hlídala výklenek po celou noc citlivá kamera pro termovizi, která se s úspěchem také používá při zkoumání paranormálních jevů. Zjevování přízraků totiž bývá doprovázeno změnami teploty bez vnější příčiny. O půl páté ráno, tedy ve stejnou dobu, kdy se minule podařilo přízrak nafilmovat, poklesla ve výklenku teplota o jeden a půl stupně po dobu 6 minut. Pak se opět vrátila do původního stavu.

Bylo jisté, že se toto místo musí něčím lišit od svého okolí. Ale čím? Chodba je ražena přímo ve skále v hloubce 11 m pod povrchem země, a výklenkem prochází geologický zlom. Zkusili jsme prozářit skálu za výklenkem geologickým radarem, a byli jsme překvapeni. Radar odhalil pravidelnou čtvercovou dutinu, tedy jakousi skrytou komnatu nebo schodiště vedoucí někam dolů. To vypadalo nadějně. Rozhodli jsme se, že stěnu ve výklenku provrtáme a otvorem vsuneme do neznámé dutiny malou, dálkově ovládanou kameru. Co tam asi objevíme? Kostry mnichů? Tajné dokumenty a předměty po nacistech? Nebo něco zcela neočekávaného?

Když se vrták zakousl do skály, tísnili se v chodbě filmaři, novináři i zvědavci. Nikdo ze zúčastněných ale nechtěl uvěřit tomu, co následovalo. Podle zcela evidentního záznamu z radaru se mělo na dutinu narazit hned po prvním půl metru. Vrták byl však už v hloubce více než dva metry a stále nic. Pořád jen plná skála. další tři zkušební sondy na jiných místech dopadly stejně. Bylo to velké zklamání, ale také záhada. Co se to proboha v té zvláštní chodbě, označené Němci fluorescenční svítivou barvou, děje? Přízračné vidiny se tam zjevují nejen lidem, ale i technickým přístrojům. Videokamera zachytí stín bytosti, která neexistuje. Geologický radar zaznamená tajemnou komnatu, která také neexistuje. Možná, že zde došlo k něčemu podobnému, jako je EVP (Elektronic Voice Phenomena), tedy k přístrojovému kontaktu s „druhou stranou“. Místo zvukových nahrávek duchů však došlo ke spontánní projekci přízračného obrazu přímo do kamery nebo do záznamového zařízení radaru. Podobnou obrazovou komunikaci se světem mrtvých prováděl v roce 1990 cášský důchodce Klaus Schreiber se svým opto-elektronickým zpětnovazebním systémem, nebo Kenneth Webster s počítačem. Zda obraz pochází pouze z podvědomí člověka nebo skutečně z „jiného světa“ zůstává zatím záhadou.