Databáze pro zdraví

Rčení „mlčí jako ryba“ platí na celém světě až na jednu výjimku, město Batticaloa na Sri Lance. Tam ryby nejenomže nemlčí, ale dokonce krásně zpívají. Tvrdí to alespoň stará místní legenda a po ní i turistické průvodce.

Tak, jako má New York sochu svobody, Paříž eifelovku nebo Kodaň mořskou pannu, má Batticaloa zpívající ryby. Koho by jinak nějaká Batticaloa zajímala, že? Obzvlášť, když leží až na východním pobřeží Sri Lanky, kam zhýčkaní turisté nejezdí. V poslední době tam navíc ani nemohli, protože oblast byla pro turisty uzavřena, kvůli tamějšímu terorismu a občanské válce mezi Sinhálci a Tamily.

Záhada zpívajících ryb ale pochází z dob mnohem starších. Už počátkem minulého století si zdejší obyvatelé všimli, že z hloubi zdejší laguny lze zaslechnout podivné zvuky. Zněly, jako když vlhkým prstem objíždíte okraj skleničky vína, nebo když ladí houslový orchestr. Nebyl to jen jeden tón, ale hodně jemných tónů, každý jasný a odlišný. Nízké tóny se zdály být blízko, vysoké přicházely jakoby z dálky. Podivuhodný rybí zpěv prý připomínal žabí koncert a ozýval se hlavně v noci. Nejsilnější byl vždy za úplňku.

Je to pouhá náhoda, že zrovna v předvečer úplňku slaví budhističtí Sinhálci svátek poya? Obchody a úřady jsou zavřeny, nesmí se prodávat alkohol, ani maso. Budhisté navštěvují chrámy, aby se zde modlili a meditovali. Proto se také jako jedno z vysvětlení záhadného zpěvu objevil dohad, zdali to není jen slabá ozvěna vzdáleného dívčího zpěvu písní na oslavu budhistického svátku. Dnes už je ale jisté, že zvuky přicházejí pouze z vody - ze dna laguny. A nejen během úplňku. Musejí je tedy vyluzovat nějací vodní tvorové. A kdo jiný než ryby? Tak nějak vznikla stará legenda, i když nikdo neupřesnil, o jaký druh ryb se jedná. Postupně se objevily názory, že zvuky vyluzují nikoli ryby, ale mušle a lastury, které se při přílivu třou o skály a pilíře mostu pod vodou, nebo že zvuk vytváří voda proudící mezi balvany na dně laguny. Proč záhadu nikdo nevyřešil a zůstaly jen dohady?

Někdo říká, že zpěv už dvacet let nikdo neslyšel, ustal prý když vypukly boje mezi Sinhálci a Tamily. Jiní zase tvrdí, že to byla až ničivá vlna tsunami v roce 2004, která zaplavila město, lagunu, a spláchla tajemný zdroj zvuku do moře. Jsou ale i hlasy dušující se, že při troše štěstí je možno zpěv slyšet i dnes.

Místo ryb kulomety
Do Batticaoly jsme se s kolegy vypravili loni v listopadu. Vyřešit tuto záhadu se zdálo být jednoduché: potopíme se a zjistíme, kdože to tam na dně zátoky zpívá. Řidič, kterého jsme si na Srí Lance najali, tam ale zpočátku odmítl jet - východní pobřeží je nebezpečné, stále se tam střílí a vojáci nás tam prý beztak nepustí.

Pustili, ale až po několika důkladných prohlídkách. Každý kilometr kontrola, namířené kulomety, zátarasy, ostnaté dráty a bunkry. Batticaola, bývalá bašta tamilských separatistů, leží na úzkém proužku země mezi Indickým oceánem a velkou lagunou, odkud se zvuky ozývají. Dnes je město kvůli častým nepokojům bez turistů, zato plné vládních vojáků. Místní kuriozita – zpívající ryby – se vám ovšem všude připomíná. Už při vjezdu do města vás na bráně s nápisem Welcome to Batticaloa vítají tři sochy rybích sirén. Motivy ryb jsou ostatně téměř všude. Na fasádách domů, okenicích, tepaných mřížích s ornamenty. Betonové sochy k nebi prohnutých ryb s otevřenou zpívající tlamou lemují věž s hodinami v centru města. Dokonce i kostel sv. Sebastiána byl postaven ve tvaru půlměsíce, připomínajícího obrovskou rybu. Vchází se tam přímo do prvního patra otevřenou rybí tlamou směřující k mostu Kallady. Vede přes úžinu laguny a právě u něj jsou prý tajuplné zvuky slyšet nejlépe. Stačí do vody ponořit pádlo a přiložit k němu ucho.

Na obou stranách mostu jsou dnes ale ozbrojené vojenské hlídky, které se ve dne v noci střídají, a břeh chrání vysoké ploty z ostnatého drátu. Vydat se v noci za úplňku na loďce pod most, spouštět tam do vody mikrofon nebo se tam dokonce potápět, by byla hotová sebevražda. Střílí se tady často, jako záminka poslouží vojákům každá maličkost.

Kdybychom chtěli pracovat pod mostem v noci, museli bychom informovat armádu a složitě získávat povolení. Na dlouhé čekání jsme navíc neměli čas. Nejhorší ale bylo, že v oblasti před pár dny pršelo a voda tekoucí pod mostem z laguny do moře byla kalná a prudká. Naše potápěčská výbava tak musela zůstat v báglech.

„Teď už zvuky neuslyšíte,“ vrtěl hlavou Tony Thurai Ponns, majitel místního hotýlku Chinna Cottage s výhledem na most Kallady. „Bývaly slyšet jen od dubna do září, kdy je tady období sucha.  A po tsunami už úplně přestaly.“

Nevěřili jsme mu a pronajali si člun. Odpoledne, ne v noci, abychom neměli potíže s vojáky. Proč by ryby nemohly zpívat i ve dne? Alespoň to vyzkoušíme. Co kdyby?

(dokončení příště)

Zasvěcení do Reiky a Shambally na dálku

ZOBRAZIT