Všechny starověké civilizace bez rozdílu a známá domorodá náboženství přikládala zvláštní význam snům. Existovaly speciální techniky, jak vyvolat věštecký sen, a lidé, kteří je ovládali. Kultury na Blízkém východě rozvinuly celé seznamy snových symbolů a jejich systematický výklad, se kterým se dodnes můžeme setkat ve formě „perských snářů“. Odborně se tomuto druhu věštění říká oneiromancie, od řeckého výrazu pro sen a věštbu nebo také božskou inspiraci.

Všeobecně se věřilo, že někteří lidé mají prorocký talent a mohou předvídat svými sny budoucnost nebo božská znamení. Sen mohl postihnout blízkou osobu někoho, komu hrozilo nebezpečí. Obecně se ženy pokládaly za otevřenější vizím a častěji zastávaly roli věštkyň. Tak například i drsný vikinský válečník pečlivě naslouchal snům svojí ženy, které ho mohly varovat před blížící se hrozbou. Menší štěstí měl Caesar, jehož manželka Calpurnie ho spatřila umírat rukou vraha nedlouho předtím, než se tak stalo. Protože se nechtěl politicky znemožnit, podlehl výtkám svých protivníků, kteří se mu vysmívali, zda nechce odložit zasedání senátu, než bude mít jeho žena lepší sny.

Základní partnerský horoskop a prognóza se slevou 58%!
1440 600 Kč

Nejproslulejší příklady věšteckých snů můžeme nalézt v Bibli ve Starém zákoně. Egyptský faraon měl sen o sedmi vykrmených, pěkných kravách, která byly pozřeny sedmi vyhublými a o sedmi tučných klasech, které pohltilo sedm hubených klasů. Josef mu vyložil tento sen jako proroctví o úrodě egyptského lidu, který bude sedm let prosperovat a poté přijde sedm let bídy. Faraon dal vytvořit zásoby obilí, které zem zachránily od hladomoru.

Starověcí myslitelé dospěli již před stovkami let k poměrně modernímu náhledu na sny. Jedním z takových filosofů byl Artemidorus, který napsal „Pojednání o snech“. V něm rozlišoval to, co později Jung charakterizoval jako velký sen – silnou vidinu, kterou člověk do smrti nezapomene. Chápal, že sny se musí chápat i vykládat v kontextu povahy a profese snícího a okolností, za kterých se zdály. Pozornost snům věnovali všichni známí filosofové, jako byl Platon, Arisoteles nebo Hippokrates, slavný lékař. Ten věděl, že sny často předjímají nebo varují před příchodem nemoci. Soudil, že je tomu proto, že ve spánku je člověk vnímavější vůči vlastním tělesným procesům. V celém středomoří existovaly chrámy, zasvěcené bohu lékařství Asklépiovi nebo podobnému egyptskému bohu Serapidovi, kde se lidé podrobovali zvláštní proceduře, zvané inkubace. Člověk, který hledal léčení, se podrobil rituálním očistám a půstu, požil uspávací lektvar a ve snu byl navštíven bohem, který ho vyléčil nebo zjevil proroctví, které potom kněží vykládali. Úcta k Asklépiovi byla velice rozšířená, bylo mu zasvěceno více než 300 známých chrámů.